Paní Trnková, jak dlouho pracujete na Úřadě MČ Brno-Řečkovice a Mokrá Hora? Vybavíte si ještě své pracovní začátky?
Na Sociálním odboru Úřadu MČ Brno-Řečkovice a Mokrá Hora pracuji více než pětadvacet let, začínala jsem v budově v Králově Poli na Husitské ulici. Byla jsem přijata jako sociální pracovnice pro výplatu dávek a práci s nezaměstnanými občany. Městské části byla Statutem města Brna svěřena výplata dávek těm nezaměstnaným, kteří neměli ve své péči nezaopatřené děti. Naše městská část začínala se sedmi nezaměstnanými občany, ale jejich počet postupem času narůstal. V devadesátých letech byla na ulici Vážného v provozu jídelna pro důchodce. Mou povinností-společně s kolegy z ekonomického odboru v té době bylo zajistit veškeré platby tohoto provozu. V současnosti obstarává obědy včetně jejich rozvážky a ostatních činností pro seniory Pečovatelská služba v Brně-Králově Poli.
Vím, že agenda vašeho odboru je velmi rozsáhlá, mohla byste ji ale prosím v krátkosti představit?
V současné době tvoří podstatnou část sociálně-zdravotního odboru OSPOD, tedy orgán sociálně-právní ochrany dětí. Mí kolegové na základě rozhodnutí soudu nebo žádosti jiných státních orgánů mají povinnost pracovat s rodinami, ve kterých je potřeba upravit rodičovskou odpovědnost. Dochází k tomu ve chvíli, kdy vztahy v rodině ztratily stabilitu; jedná se tedy o náročnou emoční záležitost. Sociální pracovníci se snaží vést rodinu v těchto situacích tak, aby ji svými zásahy co nejméně zatížili. Cílem celkového procesu je vyřešit problém ve prospěch dětí. Musím zmínit i kolegu – kurátora pro děti a mládež - který podstatnou část své práce věnuje výchovným problémům dětí. V naší městské části žijí také občané, kterým nemoc nedovoluje samostatně jednat. Soud jim určí opatrovníky, obvykle z rodiny. Tomu, kdo rodinu nemá, pomáhá vyřizovat právní, finanční a v podstatě všechny praktické záležitosti v životě další můj kolega – sociální pracovník. Ten rozhoduje také o osobě, která bude přebírat důchod a nakládat s ním ve prospěch klienta (důchodce), pokud tento člověk nemůže fyzicky peníze převzít nebo se podepsat. Značnou část naší práce tvoří také přestupkové řízení. Projednáváme porušení předpisů z oblasti veřejného pořádku, občanského soužití, krádeží nebo poškozování cizího majetku. Není to proces příjemný pro žádnou ze stran, včetně nás úředníků. Ale i to patří k našim povinnostem.
Váš odbor se zabývá především problémy, které vznikají lidem v tíživé životní situaci, což mnohdy může vést k vypjatým situacím. Stává se Vám ale někdy, že se setkáte i s pozitivními reakcemi zúčastněných?
Je samozřejmé, že ti, kterým nemůžeme vyhovět, anebo rozhodneme jinak, než si oni sami přejí, nám neděkují. Větší část osob, se kterými pracujeme, je ale spokojena. Nejvíce si ceníme toho, když naše služby doporučí jiným lidem ze svého okolí.
Vyjmenovala jste činnosti, které spadají pod oblast státní správy, ale Váš odbor se aktivně zabývá také samosprávou, že ano?
Ze samosprávných činností se věnuji práci se seniory. Samosprávné orgány naší městské části vždy zaměřovaly svou pozornost na seniory. Důkazem toho jsou tři kluby důchodců, které fungují již mnoho let. V nich se organizují přednášky, zájezdy a cvičení pro naše seniory. Aktivity si zajišťují kluby samy a městská část jim poskytuje prostory a promítací zařízení. Poté, co jsem v roce 2009 absolvovala kurz pro animátory, zahájili jsme na radnici činnost skupiny KLAS, tedy KLubu Aktivních Seniorů. Tehdy to byla novinka v seniorských činnostech. Někteří z klientů měli zpočátku obavu vyjádřit svůj názor anebo se zeptat, čemu v rámci aktivit nerozuměli. Brzy však pochopili, že v KLASU není žádné sdělení či žádný výsledek špatný. Pokud se nám opravdu někdy něco nepovede, tak se tomu rádi zasmějeme. Trénování paměti a další činnosti, které provozujeme, se těší mezi seniory oblibě. V současné době v KLASU pracují již tři skupiny.
Zní to nejen jako činnost prospěšná, ale také jako příjemné odreagování od všedních starostí. Se seniory tedy pracujete ráda.
Senioři řečkovických KLASŮ, pro které si dovoluji užívat výraz „moji senioři“, jsou milí a pozorní k druhým. Jsou zdravě zvědaví a také zvídaví, srší nápady a mají se vzájemně rádi. Velmi mne potěší, když některý z nich na mne občas ve městě z druhé strany křižovatky zavolá, zamává a usměje se. Jsou to neplánovaná kratičká setkání, která ale dokážou pozvednout náladu. Od začátku fungování KLASU, tedy od roku 2009, nikdo ze seniorů svou skupinu neopustil dobrovolně. Pokud se tak stalo, bylo to z důvodu nemoci, přestěhování či úmrtí. Vést kluby seniorů mne především baví. Program připravuji s vědomím toho, že předem musím odhadnout reakce některých seniorů. Úkoly zkouším nejdříve doma na členech své rodiny. Senioři mne ale vždy překvapí, a to nejen svými reakcemi, ale zejména chutí něco se naučit, a také elánem, energií, kterou v sobě mají. Zjistila jsem např. i to, že pohyb o francouzských holích není vůbec překážkou v zápase petanque. Důležité je totiž to, že hrajeme a pobavíme se u toho. Přitom se všichni snažíme držet našeho motta: „Tři úsměvy denně – nejméně!“
Domnívám se, že toto pozitivní motto může být příznačným zakončením našeho příjemného rozhovoru. Za ten Vám moc děkuji a přeji, ať se Vám daří nejen v pracovním, ale i v osobním životě.
S paní Boženou Trnkovu si povídala Lenka Vystrčilová