2. část
Stačilo málo, a Sbor Páně CČSH v Brně-Řečkovicích nikdy nespatřil světlo světa. Obstrukce komunistických úřadů a měnová reforma zhatily veškeré dosavadní úsilí věřících. Impulz k posunu tak přišel až roku 1954 a jeho původcem byl nečekaný činitel - počasí. Při pobožnosti konané na staveništi „hned při vstupu s. farářky Svobodové za oltář se strhl prudký vítr, s oltáře spadl svícen a odletěl stranou. Také pozadí ... se důkladně kymácelo, takže byla oprávněná obava, že spadne na sestru farářku. (...) S oltáře odvál vítr poznámky k promluvě a zavíral knihy a pod.“ A právě špatné počasí vnuklo věřícím myšlenku, jak se přes frustrující začarovaný kruh jednání s úřady posunout z místa. Stále stojící starý domek z konfiskátu začali adaptovat, aby mohl sloužit pro vykonávání pobožností, což bylo řešení průchozí přes církevní oddělení KNV. Ve skutečnosti se ale jednalo o pouhou záminku, neboť cílem bylo v sousedství vybudovat vysněný kostel. Řečkovičtí proto zahájili „adaptaci“ domku v místech, kde měla stát severní stěna nového sboru, nyní zapovězeného pojmu: „Už jsme neříkali Husův sbor, stavba sboru a pod., nýbrž adaptace bohoslužebné místnosti, někdy také získání vlastní střechy nad hlavou.“ O plánu bylo vyrozuměno pouze deset lidí – a biskup Václav Janota. Ten v červnu na staveništi nejdřív odsloužil bohoslužby, a poté odešel do bytu jedné z místních rodin, kde byl do problematiky „adaptace domku“ zasvěcen. „Bratr biskup poslouchal, opravil, radil, schválil – a slíbil všemožnou pomoc.“ Věřící v Řečkovicích tak po letech usilovného snažení rezignovali na spolupráci s komunistickými úřady a rozhodli se vzít další osud vlastního sboru plně do svých rukou. Riskantní počin, i proto bylo s plánem obeznámeno pouze jedenáct lidí.
„Krajský národní výbor písemně povolil rekonstrukci bohoslužebné místnosti asi v polovici ledna roku 1955“, pochvaloval si kronikář Jindřich Fuks. S prací na samotné budově nového sboru se pak započalo v dubnu – Řečkovičtí ovšem, jak již bylo zmíněno výše, nežádali na KNV o povolení ke stavbě kostela, nýbrž pouze „letního shromaždiště“ vedle schválené modlitebny v domku – což bylo úřady povoleno. Věřícím při této snaze najít okliku v byrokratickém labyrintu zákazů, plánů a nařízení výrazně pomohla skutečnost, že drtivou většinu práce vykonávali nejhorlivější členové sami, bez pomoci stavebních firem, tedy poměrně anonymně. Stejným způsobem získávali materiál (nejčastěji ze sutin staveb zničeným během světové války) z nejrůznějších koutů Brna. Další jednání s úřady se neslo v duchu žádostí o postupné vylepšování. Nejdříve bylo kvůli silnému větru povoleno vyzdění prostorů mezi pilíři, posléze – tentokrát kvůli dešti – též zastřešení. „Za celý rok 1955 jsme odpracovali 6131 hodin. Tak vysoká číslice svépomoci svědčí jistě nejlépe o bezměrné touze po vlastním stánku bohoslužebném. Svědčí také o obětavosti příslušníků a o jednotné myšlence těch, jimž svěřeno nemalé břímě vésti náboženskou obec.“ Vše směřovalo ke šťastnému konci.
Sbor Páně byl slavnostně otevřen 30. června 1957 za účasti patriarchy Františka Kováře a brněnského biskupa Václava Janoty. Průvod prošel jako v dobách před druhou světovou válkou Řečkovicemi a radoval se z prvních bohoslužeb v novém, vlastním sboru. Podle Jindřicha Fukse se dlouho očekávaného momentu zúčastnilo okolo 3000 lidí. „Kamenný chrám je předpokladem pro vznik živého chrámu. (...) Dokončení úpravy sboru v obtížné době ... zavazuje řečkovické věřící k usilovnému vyhledávání Ježíše Krista a k oddané a pokorné službě,“ zaznamenal kronikář slova patriarchy. „Nyní už mohu umřít, protože jsem uviděl řečkovický sbor... Je v těchto slovech stařičkého bratra sumou všechna touha, všechna láska i oběť řečkovických věřících,“ můžeme číst na stránkách Českého zápasu. Jednalo se o vyvrcholení téměř třicetiletého úsilí celého zdejšího společenství, o završení dlouhé a komplikované cesty, plné zvratů a pádů. Vždyť Sbor Páně nebyl pouze budovou; byl a zůstává odrazem víry řečkovických věřících, tvrdě zkoušených strastmi druhé světové války i nepřízní od roku 1948 vládnoucího a církvím nepřejícího komunistického režimu.
Mgr. et Mgr. Jakub Marša