Kdo mne zná, asi ví, že mám pozitivní vztah ke krojům, a to jak skautským, tak k folklorním. Takže když jde o něco zajímavého se vztahem k historii a folkloru, občas se mně nebo manželce někdo ozve se zajímavou fotkou nebo nálezem. Nedávno mi kronikář od sousedů z Medlánek poslal výstřižek z novin, o který bych se chtěl podělit s veřejností.
Před dvěma měsíci jsme si folklorní, až maškarní veselí užili na masopustu. V těchto dnech se již začínají intenzivněji scházet členové chasy trénovat tance a program na hody. V říjnu nás čeká tradiční posvícení. Máme v naší městské části folklor rozvinut docela pěkně. Dokonce v posledních pěti letech každý rok přibude někdo, kdo si nechá ušít pro sebe folklorní kroj. A to nepočítám Sokolskou jednotu, která už má krojů pro dětské tanečníky mnoho. Každopádně jsem přesvědčen, že 170 krojovaných chlapců a dívek, o kterých se píše v reprodukovaném textu, bychom nyní asi nenašli.
Na obrázcích níže představuji text, který vyšel v roce 1910 v Lidových novinách a týká se z velké části také folkloru – a zrovna akce, kterou zde, pokud vím, nemáme. Jde o dožínky, kterými se slavil konec žní a děkovalo se za úrodu. Dožínky (někdy také dovazná, dožatá nebo obžínky) byly asi nejčastější oslavou sklizně. Zajímavé ale je, že v některých krajích se slavilo nám ještě docela známé vinobraní, jinde dočesná (konec česání chmele), někde konopnická (sklizeň konopí), a tam, kde bylo nejvíce brambor, slavili tzv. dokopnou.
Řečkovické dožínky byly evidentně velmi bujaré veselí, kdy se k banderiu neboli krojovaným na koních a k alegorickým vozům připojovali další občané na dřevěných koních a řiticích, což bylo náčiní používané k třídění zrna. Dokonce se připojil i náhodně kolemjdoucí medvědář, který pochopitelně zaměstnal pozornost dětí. Proč zaujal pozornost dětí kolomazník? Zřejmě tím, že mohl poměrně lehce svou kolomazí a dehtem počmárat děti na obličeji. Akce se tehdy evidentně vydařila a zájem byl tak velký, že se někteří ani nedostali do pivovarských místností, které rozhodně nebyly malé. Hezké bylo i sociální cítění tehdejšího obyvatelstva, kdy byl výtěžek akce věnován chudým žákům školy a sokolské knihovně.
Poslední zajímavostí, kterou bych chtěl z historického materiálu vyzdvihnout, je, že dožínek se tehdy účastnily minimálně dvě zajímavé osoby – rychtář Antonín Kořisko, který mohl být potomkem Jana Kořiska, po kterém se jmenuje ulice Kořískova, druhým byl řídící učitel Vilém Filkuka, po kterém je pojmenována ulice Filkukova. Tento významný rodák inicioval stavbu školy a je autorem textu pamětní desky, která se nachází u vstupu do školy v ulici Hapalova.
Jirka Libus