Již 15 let žije v naší městské části paní Hana Netrefová, kterou sportovní fanoušci znají z doby, kdy aktivně závodila, jako Hanu Černou. Hana Černá-Netrefová si během své kariéry přivezla z několika mistrovství Evropy a světových univerziád celkem 11 medailí. Startovala na třech olympiádách. Je držitelkou 129 titulů mistryně republiky a překonala 125 československých a českých rekordů. Požádaly jsme usměvavou paní Hanu o rozhovor. Povídaly jsme si o plavání, o její milované Austrálii, ale i o životě v Řečkovicích.
V kolika letech jste začala s plaváním a kdo Vás k tomuto sportu přivedl?
Začínala jsem od malička. Ke sportu mě přivedli rodiče, protože oba sportovali. Maminka závodně plavala a tatínek lyžoval. Vzhledem k tomu, že plavat se v Brně dá, ale za lyžováním se musí odjíždět, padla volba na plavání. Oba sporty však patří k mým srdečním.
Jak vypadaly Vaše plavecké začátky a vzpomenete si na svůj první vyhraný závod?
Rodiče mě dali do kurzu plavání, abych se naučila plavat. Šlo mi to a bavilo mě to. Začínala jsem v pěti letech v základním plavání, pak jsem prošla žákovskou kategorií, v páté třídě jsem nastoupila na sportovní školu na Botanickou, dnešní Sportovní gymnázium Ludvíka Daňka, kde jsem zůstala až do maturity. Po maturitě jsem pokračovala ve středisku vrcholového sportu a začala studovat vysokou školu. Celou dobu jsem byla členkou Komety Brno (dříve Rudé hvězdy Brno). Na úplně první vyhraný závod si nevzpomínám. Zato se mi vybavuje vzpomínka z dětství, z úplných začátků. Na závodech „bazénkových“ dětí jsem získala svoji první medaili, bronzovou. Bylo to na závodech na Lesné a hrdě jsem s ní šla domů😊.
Někdo dostane do vínku talent a jde mu všechno pěkně od ruky, a druhý si musí všechno poctivě oddřít. Do které skupiny jste patřila Vy?
U mě je to od každého něco. Povahou jsem dříč a poctivec. To mi ve sportu nikdy nechybělo, ale úplně bez talentu by to taky nešlo. Avšak některé, hlavně technické věci, jsem musela víc trénovat, víc se na ně zaměřovat, nešly mi samy od sebe. O někom se dá říci, že je „ryba“. Prostě ví, co má ve vodě dělat, jak se pohybovat. Tohle jsem tak úplně v sobě neměla, ale bez dávky sportovního talentu bych se jistě nedostala v plavání tak daleko.
V plaveckých kurzech začínají děti znakem, pak následují prsa, kraul a nakonec se učí motýlka. Který plavecký styl jste měla nejraději a který z nich je technicky nejnáročnější?
Nejraději jsem měla kraul, ten mi šel nejlíp, i když vlastním zaměřením jsem byla „polohovkářka“, což znamená, že musíte umět všechno. Polohový závod se skládá ze všech čtyř plaveckých způsobů, které se plavou v pořadí motýlek, znak, prsa a kraul, a každý úsek zabírá čtvrtinu tratě. Mojí parádní disciplínou byl polohový závod na 400 metrů. Kromě čtyřstovky se plave ještě 200metrová polohovka, v krátkém bazénu se plave navíc i 100metrová trať. Stovka už na mě byla příliš rychlá. Já jsem bývala spíš „středotraťařka“ až vytrvalkyně, 400metrová vzdálenost byla ideální. Pokud bych si měla vybrat ze čtyř plaveckých způsobů, nejlépe mi šel kraul. Znak a motýlka jsem měla zhruba na stejné úrovni a nejhůře jsem plavala prsa. Prsa jsou technicky nejtěžší styl. Rození prsaři kopnou a jedou, my ostatní to museli hodně trénovat . Naopak zase motýlek je náročný fyzicky, proto se ho děti učí plavat až jako poslední. Na rozdíl od ostatních způsobů, které se dají plavat pomalu a volně, na motýlka musíte mít natrénováno.
Za svoji sportovní kariéru jste získala několik bronzových, stříbrných i zlatých medailí. Které si ceníte nejvíc?
Můj největší úspěch kariéry byla zlatá medaile z mistrovství Evropy z roku 1998 ze Sheffieldu. Paradoxně to bylo na pětadvacetimetrovém bazéně, i když raději jsem plavala na delším, 50metrovém. Ale bazén v Sheffieldu patřil mezi mé zamilované. Byla tam úžasně rychlá voda. Vždycky, když jsem tam přijela, plavalo se mi tam dobře. Vítězství jsem získala ve velkém osobním rekordu, překonala tehdejší český rekord. Dokonce i svoji první medaili z Mistrovství Evropy na „dlouhém bazéně“ jsem získala o pět let dříve také v Sheffieldu.
Když se člověk věnuje sportu na vrcholové úrovni, musí si spoustu věcí odříct. Neměla jste někdy chuť s plaváním ze dne na den skončit?
Přiznám se, že ne. Mě plavání bavilo. Já s nadsázkou říkám, že sportovec, který svůj sport miluje a baví ho tréninky, musí být svým způsobem „magor“, aby tohle všechno zvládl a dokázal si vysvětlit, proč to vlastně dělá. Myslím si, že plavání, teď nechci nějak polemizovat s ostatními sporty, patří, co se týká tréninku, k těm nejtěžším. Třeba ta moje dlouhá polohovka, čtyřstovka, trvá necelých pět minut, ale přitom na ni trénujete dvakrát denně po dvou hodinách v bazéně a k tomu ještě hodinu na suchu. Poměr závodu a tréninku je opravdu nesouměřitelný, ale jinak to v plavání nejde. Proto všichni plavci na vrcholové úrovni vstávají brzy ráno, aby v šest skákali do vody, odpoledne mají další fázi, mezitím ještě někam vmáčknou přípravu na suchu. Já ale měla trénování ráda. Neříkám, že jsem se těšila na každý trénink a že jsem nebyla ráda, když skončil, ale nikdy jsem neměla tendence typu „hurá, trenér tady není, tak to ošidíme“. Vždy jsem odplavala všechno. Samozřejmě, že jsem během své kariéry měla určité krize, bez toho to ani nejde. Vždycky jsem to nějak ustála a dostala se z toho ven, silnější a poučenější. Měla jsem obrovské štěstí na trenéra, pana Josefa Nalezeného, kterého jsem potkala v deseti letech a vydrželi jsme to spolu až do konce mé kariéry. Trénovali jsme spolu osmnáct let, a od vztahu dítě a trenér jsme lety přešli do rovnocenného vztahu trenér a závodník. I to mělo vliv na to, že jsme vše společně ustáli.
Svou závodní kariéru jste se rozhodla ukončit v osmadvaceti letech. Není to brzy?
V plavání je 28 let už docela vysloužilý věk . Vzhledem k tomu, jak jsou tréninky náročné, je tělo už dost opotřebované, a mně už tehdy dávalo hodně znát, že už to stačí. Myslím si, že jsem měla vrchol v druhé polovině devadesátých let, kolem dvaadvacátého až pětadvacátého roku. Tehdy jsem se pořád zlepšovala, tvořila si osobní rekordy a vozila dobré výsledky. Vím, že kdybych skončila o dva roky dřív, skončím z pohledu výkonnosti přesně akorát, na vrcholu. Z druhé strany, kdybych skončila o ty dva roky dříve, asi bych měla návratové tendence. Že bych to třeba mohla ještě znovu zkusit. Ale právě ty dva roky mi stačily k tomu, abych opravdu zjistila a sama v sobě si srovnala, že už to dál nepůjde a moje výkonnost lepší nebude. Tuto kapitolu mám v sobě hezky uzavřenou.
Jak jste prožívala období po skončení závodění? Byla to úleva skočit si zaplavat do bazénu jenom tak pro radost, nebo jste cítila spíš lítost?
Bylo to samozřejmě zvláštní najednou skončit s něčím, co vlastně děláte celý předchozí život. Vždycky jsem věděla, že konec kariéry jednou přijde. A měla jsem to štěstí, že přišel až tehdy, kdy jsem chtěla já, když jsem si řekla dost a nebyla jsem nucena skončit třeba kvůli zranění. Když jsem s plaváním skončila, hned jsem se vrhla na to, co jsem studovala, a snažila se tím zaplnit spoustu volného času. Jenže tělo, když je zvyklé trénovat několikrát denně šest dní v týdnu, nedovolí jenom tak ze dne na den skončit a nedělat nic. Já jsem si proto ze začátku ještě chodila několikrát týdně zaplavat. První půlrok po skončení se mi zdálo, že mě bolí úplně všechno. Jak se tělo srovnávalo s výpadkem zátěže a neustálého fyzického tlaku, nějakou dobu trvalo, než si to sedlo. V té době, vlastně ještě dříve, na sklonku kariéry, jsem začala cvičit jógu, zdravotní, Iyengarovu. Jóga mě v té době držela pohromadě. Ze začátku mě cvičení moc nebavilo, bylo pro mě příliš statické, ale říkala jsem si, že stejně nic jiného dělat nemůžu. A pak se to začalo měnit. Zjistila jsem, že když ze cvičení odcházím, je mi daleko líp, než když na něj přicházím. Jógu může cvičit kdokoliv, v jakémkoliv věku, víceméně s jakýmikoliv zdravotními potížemi. Jeden čas jsem chodila cvičit i s mojí maminkou, a bylo to fajn.
Hodně sportovců po ukončení aktivní kariéry u sportu zůstane třeba jako trenéři. Jak jste se rozhodla Vy?
Já jsem nechtěla být trenér. Nelákalo mě po skončení kariéry přejít na druhou stranu, znovu jezdit po závodech a být neustále ve sportovním stresu. Navíc v době, kdy jsem končila, jsem měla v plánu založit rodinu. Nestála jsem o to, abych od dětí, po kterých jsem toužila, odjížděla pryč na závody a tréninky se svými svěřenci. Dala jsem raději přednost tomu, trávit čas se svými dětmi, dělat s nimi úkoly, chystat jim večeři a ráno je vypravovat do školy, a to by s trénováním nešlo moc dohromady. Do trénování jsem se sice pouštět nechtěla, ale už v době, kdy jsem závodila, jsem začala občas dělat rozhodčí. Postupně jsem se k tomu vracela čím dál tím častěji. Dneska objíždím závody i na republikové úrovni, a ráda bych směřovala třeba i někam výš. Rozhodcování je pro mě srdeční záležitost. Já si tam jdu vlastně odpočinout😊.
Na Mendelově univerzitě jste získala doktorát v oblasti informatiky. Proč jste si vybrala právě tenhle obor?
Když jsem se měla rozhodovat, co budu dělat po maturitě, nebyla jsem úplně vyhraněná. Do té doby jsem žila jenom plaváním, ale sport jsem studovat nechtěla. Nakonec jsem si s pomocí rodičů, kteří mi dávali tipy a někam mě směrovali, vybrala pár oborů, a nakonec skončila u informatiky. A byla to dobrá volba. Jednak mě to bavilo, a hlavně mi to v té době přišlo jako výzva. Informatika je, co si budeme povídat, spíš mužský obor, na druhou stranu vrcholový sport taky není úplně ženská záležitost, takže to tak nějak korespondovalo s mojí náturou. A taky si myslím, že je dobré do chlapského prostředí vnést i ženský prvek, aby se to trošku zjemnilo😊.
V jednom rozhovoru jste řekla, že Vaší oblíbenou zemí je Austrálie. Kolikrát jste ji už navštívila?
Jejda, tak to dokonce ani nemám spočítané. Ale dáme to dohromady. Vždycky jsem se toužila do Austrálie podívat. Můj životní sen. Poprvé se mi to splnilo, když mi bylo dvacet. Jeli jsme s trenérem na třítýdenní soustředění do Canberry. Bylo to v lednu a odjížděli jsme do tepla, což v roce 1994 byla docela rarita. Dnes se sportovci běžně sbalí a odjedou třeba na půl roku někam za teplem. V Canbeře jsme trénovali ve velkém, skvěle vybaveném sportovním institutu. V té době tam plaval svého času nejrychlejší plavec planety Alexandr Popov, australští medailisté z olympiád Nicole Livingstone, Michael Klim a další. Opravdu tam byla hvězdná společnost. Trénovali jsme hodně, ale když jsme měli volno, vyráželi jsme na výlety. To byla má první úžasná zkušenost s Austrálií. Podruhé jsme tam odjeli v roce 1998 na mistrovství světa do Perthu, a o dva roky později na olympiádu do Sydney. Před olympiádou jsme se tři týdny připravovali na soustředění v australském Queenslandu. Mám v Austrálii i příbuzné, které jsme navštívili už třikrát. Bydleli jsme u tety, která má dům kousek od moře, takže to byla nádhera.
Čím Vás Austrálie tak zaujala?
Austrálie je mi až nevysvětlitelně blízká. Občas v legraci říkám, že jsem někdy musela být Australankou. Líbí se mi místní atmosféra, podnebí a koupání v oceánu. I když v oceánu se nedá moc plavat, protože jsou tam velké vlny a proudy.
Zajímavé jsou odlišnosti, jedete po silnici a míjíte cedule s názvy a vzdálenostmi měst. U nás je první město třeba 5 kilometrů, druhé 10 a další 50, a tam vidíte první město 745 kilometrů, druhé 1052 a třetí 1807. Australané mi přijdou moc fajn. Jsou milí a srdeční. Taky je mi sympatické, že v Austrálii je plavání nejběžnější sport. Jako je u nás populární fotbal a hokej, Australané žijí plaváním a rugby. Jejich plavci vozí medaile z různých světových soutěží, takže jsou právem opěvováni. Je to dáno i tím, že tam mají jednak výborné zázemí, spoustu bazénů, ale také počasím. Ve velké části země je pořád pěkně, a dá se proto plavat venku třeba celý rok. V Austrálii si zkrátka dokážu představit, že bych tam žila natrvalo. Je to tedy trochu z ruky, takže se to asi nikdy nestane😊.
Jak trávíte svůj volný čas? Máte kromě plavání ještě jiné záliby?
Trávím ho hodně aktivně, jsem člověk, co se potřebuje pořád hýbat. Asi jsem tak trošku závislá na sportu, ale dneska už jen rekreačním. Pravidelně chodím plavat, cvičím jógu. Všechny další aktivity plánujeme tak, aby to bavilo nejen mě, ale celou mou rodinu. Kromě plavání jezdíme hodně na kole a snažíme se lyžovat, i když to není tak často, jak bych si představovala. Už čtyři roky máme dva psy, chrty – vipety. Ti potřebují pohyb, jsme s nimi hodně venku. Děti taky sportují. Dcera kombinuje plavání s atletikou, syn hraje fotbal. Takže jsme i aktivní sportovní fanoušci .
Pocházíte ze Žabovřesk, rozhodla jste se ale přestěhovat do Řečkovic. Jak se Vám v Řečkovicích líbí?
Moc. Původně jsme s manželem bydleli osm let na Lesné. Když jsme začali řešit vlastní bydlení, hledali jsme takové místo, které by bylo blízko přírodě, daly se tam provozovat sporty, bylo v dosahu MHD, abychom nebyli odkázáni jen na auto, ale přitom aby to bylo na okraji města. Já jsem vyrůstala v Žabovřeskách u hvězdárny, jako dítě mám vzpomínky na to, jak jsme si pořád hráli na ulici, protože tam nic nejezdilo. Manžel taky vyrostl v podobném prostředí, a proto jsme chtěli, aby i naše děti měly minimálně takovou možnost. Podařilo se nám nakonec najít byt na ulici bratří Křičků, kde od roku 2005 bydlíme. Děti si to tady docela užívají. Syn chodí s klukama na Horácké hrát fotbal, dcera s kamarádkami trajdá po okolí, lezou po prolézačkách (dnes už pro starší), jezdí na skejtu. Hřiště, kterých je tady dost, využívají opravdu hojně. Jsme tady moc spokojení všichni. Je tu úžasné prostředí i atmosféra. Řečkovice jsou taková, teď nechci urazit řečkovičáky, dědina v dobrém slova smyslu. Lidi se tady znají, jsou si blízcí, potkávají se, zdraví se na ulici, a to mi přijde perfektní.
Máte nějaký recept, jak po vánočních svátcích nastartovat správně tělo?
Vánoční svátky jsou trošku o lenošení, setkávání se s rodinou, přáteli, o cukroví a o pohádkách. Ale ať už člověk zůstane ve městě nebo někam odjede, je podle mě dobré nepolevovat úplně, protože pak se to tělo právě těžko startuje. Já osobně mám ráda pravidelnost. Pro mě je lepší, než celé Vánoce ležet mezi cukrovím, koukat na televizi - a potom se těžko hýbat, si jít zasportovat. A to cukroví si pak dám klidně taky. Na druhou stranu, Vánoce mají být pohodové. Takže když člověk cítí, že potřebuje vypnout, je dobré poslouchat svoje tělo a jednoduše si odpočinout.
Rozhovor připravily Kateřina Svobodová a Dana Filipi