Církev československá husitská, založená počátkem roku 1920, si letos připomíná stoleté výročí své existence. Důvodů, proč se skupina tzv. reformních kněží nakonec rozhodla pro radikální krok úplného oddělení se od římskokatolické církve, bychom mohli jmenovat hned několik. Požadavky, či spíše podněty, formulované katolickým knězem, básníkem a spisovatelem Jindřichem Šimonem Baarem, zahrnovaly prakticky každou oblast církevního života. Vždyť dlouhé a neúspěšné vyjednávací pokusy s Vatikánem se dotýkaly tak zásadních otázek, jakými byla církevní autonomie a samospráva, zdobrovolnění celibátu, legalizace dnes běžného pohřbu žehem nebo překlad liturgie do národního jazyka, neboť římskokatolické mše se sloužily výhradně v latině.
Právě možnost modlit se k Bohu v mateřštině patřila u mnohých kněží, ale také u řadových věřících mezi otázky nejpřednějšího významu. Zmíněné reformní požadavky totiž byly úzce propojeny s národnostní problematikou, což dokládají i řečkovické prameny. Podle zápisů kronikáře místní náboženské obce zdůrazňovalo reformní hnutí „nutnost zúčtovat s duchovní temnotou a chudobou, která dosud byla vinou Habsburků a Říma údělem českého (…) národa“.
Reformní kněží přesto doufali, že když zástupci římskokatolické církve uvidí celonárodní rozsah podpory, které se jejich požadavkům dostává, budou přeci jen ochotnější k ústupkům a kompromisům. I z toho důvodu bylo přijato rozhodnutí sloužit vánoční bohoslužby roku 1919 v národním jazyce. Karel Farský, pozdější první patriarcha Církve československé husitské, se ujal nesnadného úkolu vytvořit Český misál (liturgickou knihu) vycházející z latinské předlohy, užívané v římskokatolické církvi. Farský disponoval až nepředstavitelně krátkým časem; dnem i nocí, za svitu petrolejové lampy, pracoval neúnavně od 27. listopadu 1919. Dílo se zdařilo; v prosinci byl Český misál vydán v nákladu 1500 kusů a rozeslán stále přibývajícím zájemcům z řad reformních kněží.
Samotný Karel Farský, kterému průběžně vypomáhali další duchovní, pokorně připouštěl, že Český misál nepředstavuje s ohledem na omezené množství času dílo vysoké úrovně. První bohoslužby v národním jazyce, sloužené navzdory přísnému zákazu římskokatolické církve o půlnoci na Štědrý den v mnoha kostelech po celé zemi, se přesto dočkaly zcela mimořádného ohlasu. Dobová svědectví hovoří o hlubokém dojetí, s jakým věřící českou liturgii přijali. „My jsme nechtěli nic více, než abychom se mohli modlit svou mateřštinou k svému Bohu, oproštěnému od všelikých lidských nánosů a pozlátek,“ vzpomínal na slavné Vánoce 1919 kronikář řečkovické náboženské obce.
Samotné Řečkovice ovšem musely na první bohoslužby v národním jazyce počkat až do léta 1922. Protože byla sokolovna (zapůjčující příslušníkům Církve československé husitské svůj sál pro liturgické účely) otevřena až v roce 1926 a dodnes fungující Sbor Páně teprve v roce 1957 (viz obrázek), konaly se bohoslužby pod širým nebem na Palackého náměstí. Vzpomínky pamětníků odhalují, že prostranství bylo zcela zaplněno. Přišli nejen podporovatelé nové národní církve, ale také spousta zvědavců včetně římskokatolických věřících, vracejících se domů z kostela sv. Vavřince. Přítomni byli i lidé z Medlánek či Ivanovic. První bohoslužbu Církve československé husitské v Řečkovicích sloužil farář Josef Leixner z Olomouce. Kronika řečkovické náboženské obce odhaluje hluboké pohnutí srdcí: „Slyšíme liturgii v českém jazyku, cos dojemného se vkrádá v naše duše. (…) Krev rychleji proudí tělem, spánky přímo buší a do očí se derou slzy (…). Vždyť zde je tolik vroucí zbožnosti, tolik víry v Boha a v Ježíše Krista!“ A když celé shromáždění na závěr zpívá státní hymnu, „to už nám slzy kanou po lících, nestíráme je, nestydíme se za slzy poznání.“
Dodejme, že tzv. „půlnoční“, více než stoletý odkaz prvních vánočních bohoslužeb sloužených roku 1919 v národním jazyce, se v řečkovickém Sboru Páně Církve československé husitské každoročně konají i v současnosti, a to vždy na Štědrý den 24. prosince od 22:00.
Mgr. et Mgr. Jakub Marša