Dobrovolníci z programu MUNI pomáhá, Viktorie Navarová (V. N.) a Simeon Borko (S. B.), pomáhali v rámci naší městské části již během první vlny nynější nákazy, kdy spolupracovali i přímo s městskou částí například při distribuci dezinfekce a roušek, a snaží se pomáhat i teď skrze tento dobrovolnický program.
Odkud vlastně pocházíte a proč jste se rozhodli pro život v naší městské části? Jak se vám zde líbí?
S. B.: Pocházím ze Slovenska, konkrétně z města Michalovce, odkud to mám 30 km na Ukrajinu. Do Řečkovic jsem se dostal přes kamarády, kteří měli volné místo v bytě. Líbí se mi, že je to poměrně klidná část Brna.
V. N.: Já pocházím z Prahy, kde jsem se potkala se svým přítelem. Rozhodli jsme se potom přestěhovat do Brna, odkud pochází on. Sestěhovali jsme se s jeho devadesátiletou babičkou, která je na svůj věk velmi samostatná, ale přeci jen už je ráda, když není doma sama. Z bydlení v Řečkovicích jsme nadšení, máme to blízko do přírody a můžeme babičce zajišťovat nákupy.
Čím se zabýváte? Studujete či pracujete?
S. B.: Oboje. Tenhle rok jsem začal magisterské studium bioinformatiky na VUT na Božetěchově ulici a pracuji jako programátor v Technologickém parku, takže Řečkovice to krásně propojují.
V. N.: Jsem v posledním ročníku na Masarykově univerzitě, kde studuji biofyziku a k tomu učitelství fyziky pro střední školy. Zatím nepracuji, ale mám brigádu - doučuji děti matematiku (teď pouze on-line).
Co vás přivedlo k účasti zrovna v programu MUNI pomáhá? Dobrovolničili jste již někdy před tím?
S. B.: Masarykova univerzita (MUNI) dokázala informaci, že bude koordinovat pomoc, velice rychle dostat k lidem. Jako student mám v tuto instituci důvěru a vědel jsem, že od nich můžu očekávat profesionální a zodpovědný přístup. V minulosti jsem kromě pomoci na letních táborech neměl zkušenost s dobrovolnictvím.
V. N.: Já mám s dobrovolničením poměrně velké zkušenosti. Už jsem skoro 10 let ve vedení skautského oddílu a celá skautská organizace stojí na dobrovolnících. Připravujeme pro děti program na schůzky, víkendové výpravy a letní tábory. Podílím se i na pořádání celostátních akcí. Zabere mi to hodně volného času, ale dělám to ráda. Mám díky tomu možnost naučit se spoustu nových dovedností a trávit čas s fajn lidmi.
Během dlouholetého zapojení ve skautu jsem se účastnila charitativních sbírek (např. Den proti rakovině), také jsem byla v Praze osobní asistentkou handicapovaných.
Během jarní karantény jsem měla spoustu volného času, takže po dokoukání všech řad svého oblíbeného seriálu jsem se poohlížela po dalším možném využití času - a MUNI zrovna rozjížděla své dobrovolnické centrum.
Jak hodnotíte své dosavadní působení v programu? Jaké formy pomoci nejvíce lidé poptávali z vaší strany? Jednalo se pouze o jednorázové výpomoci, nebo jste třeba někomu pomáhali i vícekrát?
S. B.: Nejčastější forma pomoci byly nákupy pro seniory, ale zájem byl menší, než jsem očekával. Dále jsme v rámci Řečkovic na jaře distribuovali dezinfekci a roušky (možná nás čtenáři potkali). Dále jsem se přes databázi MUNI pomáhá propojil s organizací SOS vesničky, která pomáhá ohroženým rodinám a která poptávala odvoz dvou rodin na hipoterapii v okolí Brna. Hipoterapie je vyzkoušení si péče o koně, jízda a případně vedení koně pod vedením psycholožky za účelem hezkého zážitku pro děti a stmelení rodiny. Poslední mojí aktivitou byla účast na sbírce velikonočního zboží pro zdravotníky v Globusu.
V. N.: Na jaře byly časté nákupy nebo vyzvednutí léků pro seniory, to bylo vždy jednorázově. Dlouhodobější byla distribuce roušek a desinfekce seniorům ve spolupráci s městskou částí.
Teď ve druhé vlně jsem zaznamenala velký počet žádostí o pomoc s doučováním dětí (většinou distančně) a také poptávku po vykonávání pomocných prací v nemocnicích nebo domovech pro seniory, kde je nedostatek personálu kvůli covidu.
Rozhodla jsem se zapojit a přes aplikaci MUNI pomáhá jsem se propojila s Domovem pro seniory na Podpěrově. Pomáhám zejména s rozvážením snídaní, desinfekcí společných povrchů a s aktivizací klientů (povídání si s nimi).
Bylo něco, co vás třeba při tom překvapilo?
S. B.: Myslím si, že dokážu docela předvídat a moc věcí mě nepřekvapí. V databázi MUNI pomáhá jsem si vybral jednorazový nákup pro paní v Kohoutovicích. U loučení mě překvapila otázkou, kdy budu moct přijít příští týden. No a pak když příjemce pomoci není v dohodnutý čas v tak vzdálené městské části doma, to je taky zajímavá situace.
V. N.: Jednou jsem byla kontaktovaná koordinátorkou pomoci, abych vyzvedla léky staré paní, která bydlela jen dva domy od nás. Souhlasila jsem a hned jsem se paní ozvala. Ta mi řekla, že už má léky 2 hodiny doma, protože jí to nakonec zařídila její dcera. Tak to mě mile překvapilo.
Jak časově náročné bylo či je pro vás zapojení v rámci tohoto projektu?
S. B.: To hodně záleží na konkrétní aktivitě. Nákup může trvat hodinu, odvoz na hipoterapii přibližně 5-6 hodin a v Globusu jsem pobyl dvakrát 6 hodin. Teď na podzim se dobrovolnictví nemůžu věnovat v takové míře, zatím jsem pomohl jenom s jedním odvozem.
V. N.: Také mám teď na podzim mnohem náročnější školu, než tomu bylo na jaře. Přesto se to snažím nějak skloubit. Do Domova pro seniory docházím na dvě hodiny dopoledne ve všední dny a o víkendu na sobotní snídani (cca 1,5 hodiny). Skvělé je, že to mám vážně blízko, tak netrávím prakticky žádný čas na cestě. Zapojení se dá přizpůsobit podle časových možností dobrovolníka. Vždy se v Domově domluvíme, jak se mi to hodí, a hodně může pomoci i den nebo půlden týdně.
Vybavujete si nějaký moment či situaci během vašeho pomáhání, který vám třeba udělal radost?
S. B.: Ano, konkrétně šlo o situaci při sbírce velikonočního zboží v Globusu, kde se nás jedna paní zeptala, jestli musí být potraviny zakoupeny v Globusu, nebo může přispět něčím, co koupila jinde.
V. N.: Já si vzpomenu na spoustu takových situací. V Domově je celá řada klientů velmi vděčná „jen“ za popovídání si, a hned je vidět, jak pookřejí. Jedné klientce jsem tam spravila nastavení televize, tak se mohla o víkendu dívat na svůj oblíbený pořad.
A snažím se i zpříjemňovat služby pečovatelkám a sestrám v Domově. Když jim například donesu kávu nebo domácí buchtu, tak mají radost ony a já taky.
Jak podle vás vnímali lidé vaši pomoc? Vyskytly se třeba nějaké překážky, které bylo třeba překonat?
S. B.: Lidé vnímali jakoukoliv ochotu pomáhat kladně. Jediné problémy byly někdy s komunikací, s tím se ale musí počítat, jakmile komunikuje více stran.
V. N.: Na jaře jsme se potkávali s nedůvěrou ze strany seniorů k nám („cizím lidem“). Mysleli si, že roušky a desinfekci prodáváme. Oboje ale bylo zadarmo - a nakonec jsme si to vždy vysvětlili 😊.
V Domově jsou velmi ochotní a vděční za všechnu pomoc, takže pokud se překážka vyskytne, rychle ji zase vyřešíme.
Jak hodnotíte své působení v programu MUNI pomáhá či spolupráci s městskou částí?
S. B.: Jsem vděčný, že jsem měl díky MUNI pomáhá příležitost využít svůj čas smysluplně a poznat nové podobně smýšlející lidi z Řečkovic. Spolupráce s městskou částí probíhala bez problému. Chtěl bych touhle cestou povzbudit další lidi, aby hledali, jak mohou být nápomocní ve svém okolí.
V.N.: Souhlasím. Jsem ráda, že vznikla jednoduchá mobilní aplikace (pozn. MUNI pomáhá), kde si můžu najít žádosti o pomoc, které se mi hodí časově. A uvědomila jsem si, že díky pomoci v Domově pro seniory si připadám mnohem méně sociálně izolovaná. Předtím jsem vlastně skoro pořád jen seděla doma před počítačem a dělala věci do školy.
Je super, že MUNI nyní zprostředkovává kurzy Moderního ošetřovatelství ve spolupráci s Červeným křížem. Jedná se o jednodenní rychlokurz, jehož absolventi mohou pomáhat v nemocnicích nebo sociálních zařízeních s nedostatkem personálu.
Máte pocit, že si z účasti v tomto programu něco odnášíte i do svého dalšího osobního či profesního života?
S. B.: Jednoznačně ano. Kromě nových kontaktů jsem nahlédl do fungování a výzev dobrovolnické organizace a celkově jsem mohl vidět problémy lidí mimo mé sociální skupiny. Vnímání společnosti v širších souvislostech považuji za přínos.
V. N.: Určitě, těch věcí je plno. Zejména poznání, jak to funguje v sociálním zařízení, a také nové dovednosti, které můžu využít při péči o naši babičku doma.
Navíc jsem zjistila, že letos lze po domluvě on-line doučování žáků uznávat jako pedagogickou praxi (kvůli nemožnosti plnit ji normálně na základních a středních školách). Příští semestr bych měla praxi mít, takže asi tuto možnost využiji.
Děkujeme za rozhovor a hlavně za Vaši pomoc našim spoluobčanům.
Rozhovor připravil Filip Hrůza