Ředitelkou druhého největšího symfonického orchestru v naší zemi, Filharmonie Brno, je již sedm let řečkovická rodačka Marie Kučerová. S touto sympatickou dámou jsme si povídaly nejen o filharmonii.
Paní ředitelko, v Řečkovicích jste žila dvacet let. Jak na tu dobu vzpomínáte? Zavítáte někdy do naší městské části i nyní?
Řečkovice jsou moje dětství a mládí. Nejkrásnější, i když trochu mlhavé vzpomínky mám na nejranější léta, která jsem trávila v minidomečku na Kořenského ulici a v blízké školce, která už neexistuje. Jak se rodina rozrůstala a přibyli dva bratři, přestěhovali jsme se do velkého domu s ještě větší zahradou na Žilkově ulici, kde dodnes bydlí moje maminka. Odtud mě pak čekalo každodenní docházení do školy na ulici Terezy Novákové. Dodnes se tudy chodí na zastávku tramvaje jedničky kolem bývalých kasáren. Ty mám spojeny hlavně s rokem 1968, kdy se nás rodiče báli pouštět do školy. Jedna z nejsilnějších vzpomínek se váže k naší ulici v srpnu toho roku, pamatuji si odstraňování domovních tabulek a vzrušenou komunikaci s divnými vojáky na tancích, kteří na maminku se třemi malými dětmi mířili samopalem. Asi to ledacos v mém pozdějším životě ovlivnilo. Později jsem se posunovala po Brně přes Černá Pole a Líšeň až do středu města, ale svět mého dětství mám stále šanci potkávat díky častým návštěvám maminky.
Před tím, než jste stanula v čele brněnské filharmonie, jste skoro pětadvacet let působila v Československé, později České televizi. Když srovnáte práci v televizi a ve filharmonii, v čem je největší rozdíl?
To hlavní je asi okamžitý výsledek a ohlas, který vidím na koncertě, oproti dlouhému procesu televizní práce, kde máte jen zprostředkovaná čísla sledovanosti. Byla to krásná práce se spoustou nádherných témat a inspirativních lidí před i za kamerou, ale přiznám se, že mě víc naplňuje práce pro moje město, navíc přímo v oboru, který celoživotně miluji. A i když ani v televizi nebyla nouze o dramata, ve filharmonii je to větší adrenalin.
Co Vás vlastně vedlo k tomu přihlásit se do konkurzu na ředitelku filharmonie?
Měla jsem pocit, že jsem už své udělala a využila příležitosti, které televize nabízela na národní i mezinárodní úrovni. Navíc se v té době plánovalo stěhovat brněnské studio do Líšně, a já jsem nechtěla každý den cestovat z mého milovaného centra. Besední dům byla vysněná destinace, a zrovna tehdy se tam schylovalo ke změně vedení, tak jsem se přihlásila.
Na začátku svého působení jste kromě jiného měla v plánu přivést na koncerty nové návštěvníky z řad příslušníků mladší generace. Jaký je podle Vás recept na přiblížení vážné hudby dětem a mládeži?
Hned na začátku musím upřesnit, že stesky na stárnoucí publikum jsou jen iluzí, která trvá už staletí. Pravda je ta, že ke klasice se člověk dostane většinou až s nějakým zklidněním, které přináší věk. A ještě jedno zpřesnění, nemám ráda termín vážná hudba. Evokuje to něco děsivého, ponurého a přísného, což klasika – jak této hudbě říkám daleko raději – naprostou většinou není. Je v ní spousta energie, espritu, povznesení ducha, samozřejmě i hlubokého ponoru do vlastní duše, ale to neznamená smrtelnou vážnost. Pokud hudbu prezentujeme tímto způsobem, jako překvapení, objev, novou dimenzi, je to rázem něco přesvědčivého i pro mladého posluchače či někoho, kdo doposud neměl šanci se ke klasice dostat. Našemu posluchači nabízíme množství nové či znovu objevené hudby, atraktivní kombinace skladeb, které si vytvářejí vlastní příběh, to vše v naprosto špičkovém provedení, což je základ. A k tomu setkání s umělci, úvodní slova před koncerty s novou hudbou, abonentní řadu Jazz & World, rodinné koncerty, kde nevadí, když děti poskakují, nebo třeba speciální koncert pro nastávající rodiče. Není divu, že po pár letech máme jedno z nejmladších publik v republice, možná i v Evropě.
Když se ohlédnete za uplynulými sedmi lety svého vedení filharmonie, na co jste nejvíc hrdá?
Těch sedm let mi přijde jako sedm desetiletí, událo se toho strašně moc. Mám velikou radost z našeho publika, které je vlastně naší fanouškovskou základnou včetně filharmonických dobrovolníků. Jsem moc hrdá na náš orchestr, kde je 112 výrazných uměleckých osobností, které své ego ale dokážou rozpustit v momentě společného výkonu. Je známa moje úchylka, kdy chodím na všechny naše koncerty, protože si je prostě nemůžu odpustit. Jsem hrdá na moje kolegy v managementu, je to skvělá sestava profíků a inspirativních srdcařů, na které je spolehnutí. Jsem hrdá na našeho šéfdirigenta a uměleckého ředitele Dennise Russella Daviese, který je s námi třetí sezonu a který jako umělecká i lidská osobnost dokazuje, že ti nejlepší jsou zároveň nejnormálnější. A jsem hrdá a vděčná zároveň, že město drží svůj slib a realizuje výstavbu nového sálu pro brněnskou filharmonii. Tím se vlastně kruh přání a snů krásně uzavírá.
V letošním roce uplyne 250 let od narození hudebního skladatele Ludwiga van Beethovena. S Filharmonií Brno jste k tomuto výročí připravovali několik projektů. Jenže letos je všechno najednou úplně jinak. Jak vlastně vypadá činnost filharmonie v době koronaviru?
Chudák Ludwig na to obecně doplatil, ale my jsme chytře začali slavit už v předvečer a loni v prosinci jsme s Elisabeth Leonskou a panem šéfdirigentem odehráli na šesti večerech všechny Beethovenovy klavírní koncerty. Do Nového roku jsme ještě stačili vstoupit s Devátou a v únoru odehrát cellové sonáty. A zakončili jsme fantastickým oratoriem Lenora Antonína Rejchy, Beethovenova přítele a současníka. A pak to začalo…Od března je vše jen o rušení, přeplánovávání a zase rušení, každý týden přicházíme o dlouho připravovaný koncert nebo turné. To vše se děje v oboru, kde se plánuje na dva tři roky dopředu. Jen letos jsme už přišli o třicet koncertů v Brně, tři festivaly, hostování v Litomyšli, Vídni, Salzburgu, Kolíně nad Rýnem, Jižní Koreji atd. Jsme naštěstí zřizováni silným městem, takže nemáme zatím existenční problém, ale když profesionální těleso několik týdnů nemůže hrát, dobré to není.
V Brně se již dlouhá léta plánuje vybudování nového koncertního sálu. Před několika roky započala první fáze jeho výstavby. Můžete nám prozradit, jaká je situace nyní a kdy by mohl být dokončen?
Máme stavební povolení a projektanti spolu s akustiky usilovně pracují na dokumentaci pro provedení stavby. Průběh příprav nenarušila současná koronavirová krize, takže se snad můžeme těšit na otevření sálu v roce 2024.
Proč je Besední dům, tedy stávající působiště Filharmonie Brno, už nevyhovující?
Besední dům je nádherná stavba a její kvality oceňujeme v našem každodenním provozu. Vznikala ale v úplně jiné době – ne jako primárně koncertní sál, nýbrž jako spolkový dům pro společenské potřeby aktivní české menšiny v Brně. V 70. letech 19. století byly v Brně orchestry, které dnes nazýváme komorní, ale Filharmonie Brno je těleso tzv. áčkové neboli největší velikosti, o tom se třeba Janáčkovi ani nesnilo. V Besedním domě se doslova tísníme, prodlužujeme pódium, abychom se tam vešli, tím pádem ukrajujeme publiku. Když zkoušíme do Janáčkova divadla, zaplníme celé hlediště i pódium Besedního domu. A pokud tam nezkoušíme nebo nekoncertujeme, sál je okamžitě pronajat, je díky své multifunkčnosti a skvělé akustice velmi žádaný na koncerty, nahrávání, plesy, konference atd. Jakmile budeme mít k dispozici pořádný sál pro 1200 lidí s velkým pódiem, změní se Besední dům na komorní sál, kterým ve skutečnosti je.
Na co se můžou těšit návštěvníci nového sálu?
Na dokonalý zážitek v podobě skvělého poslechu a dokonalé viditelnosti jakéhokoli díla z jakéhokoli místa. Sál bude částečně disponovat i atraktivními místy za pódiem a vedle něj, takže bude možné sledovat třeba tvář dirigenta nebo detaily hudebníků pod námi. Bude mít špičkové varhany a také možnosti ozvučení, takže nás už nebude vůbec nic limitovat při výběru repertoáru koncertu klasické, ale i jiné hudby, projekce nebo konference. A konečně bude technologicky vybaven jako sál 21. století, čemuž se říká digital concert hall, bude možné v něm nahrávat a z něj vysílat. Takových špičkových moderních sálů je hodně nejen v Asii, ale i v Evropě, u nás budeme první.
Brněnská filharmonie pravidelně vystupuje v různých státech, v Evropě i mimo náš kontinent. Do které země se rádi vracíte?
Náš základ je Rakousko a Německo, oblíbenou destinací je Japonsko a obecně Asie, doufám, že se podaří v příštím roce uskutečnit korejské turné. Věřím, že se povede i velké britské turné, kde jsme nebyli řadu let a kam bychom měli s panem šéfdirigentem vyvézt především reprezentativní českou hudbu.
Jakou hudbu Vy osobně nejčastěji posloucháte?
Já jsem hudbou takzvaně postižena, i když nejsem hudebník. Poslouchám ze sluchátek, kde to jde, hlavně na cestách. A jsem v tom hodně otevřená, většinou míchám klasiku od baroka po současnost, moderní jazz a world music. Až na výjimky jsem nikdy nepropadla popu a všem jeho moderním odnožím, to chce asi jinak nastavený mozek.
Máte kromě hudby ještě i jiné záliby, při kterých relaxujete?
Nejvíc si vyčistím hlavu při chůzi nebo na kole, totálně pak cestováním. Před mnoha lety jsem objevila jógu a postupně i meditaci, bez této základní denní údržby organismu si to už neumím představit.
Víme o Vás, že ovládáte několik jazyků, mezi nimi i hebrejštinu. To není úplně běžná řeč. Co Vás ke studiu hebrejštiny přivedlo?
Jazyky mě baví, jsou to okna do jiných světů, ale za experta se nepovažuji. Můj druhý jazyk je asi angličtina a polština, na klasickém gymnáziu v Králově Poli jsem měla štěstí na latinu a starou řečtinu, ale tyto znalosti už zavál čas, i když z latiny čerpám pořád. Jazyky jsou hlavně o příležitostech mluvit, proto moji francouzštinu už převálcovala angličtina. Studia moderní hebrejštiny jsem zanechala po nástupu do filharmonie kvůli času. Fascinuje mě ale tato kultura a země, kde jsem několikrát byla, a líbí se mi melodie této řeči, která je úplně mimo náš jazykový svět. Tak aspoň poslouchám hebrejské písničky a těší mě, že rozpoznám nějaké slovo. Místo hebrejštiny se teď věnuji pragmaticky němčině, kterou potřebuji daleko více.
Co byste popřála čtenářům zpravodaje ŘEČ do nového roku?
Obligátně pevné zdraví, což už dnes obligátní vůbec není. A k tomu pevného ducha, který vše překoná. K jeho pěstování se skvěle hodí hudba, ta klasická samozřejmě.
Otázky kladly Dana Filipi a Kateřina Svobodová