Vzpomínka na prvního starostu sokolské jednoty bratra Josefa Minaříka

Úvodní slovo ze sokolské historie
Okolnosti vzniku Sokola jsou spjaty s uvolněním poměrů v Rakousko-Uhersku. Byly zakládány různé kulturní vlastenecké spolky, ale nová doba si žádala i fyzickou zdatnost každého jedince, proto se tehdy velmi dařilo různým tělocvičným ústavům.
Mezi ně patřil také český Malypetrův ústav, který později sehrál důležitou roli při založení Sokola. Jedním z prvních cvičenců a později cvičitelů byl Miroslav Tyrš.
Ten oslovil české cvičence Schmidtova ústavu a získal je pro založení českého tělocvičného spolku. Spolu s Juliem Grégrem připravili znění stanov nově vzniklé Tělocvičné jednoty pražské. Stanovy byly schváleny místodržitelstvím c. k. a tak byla do Malypetrova ústavu v Panské ulici svolána na 16. února 1862 ustavující valná hromada. Dostavilo se na ni 75 členů. Starostou byl zvolen Jindřich Fügner, místostarostou, později náčelníkem Miroslav Tyrš.
Hlavním heslem, které razil Tyrš, bylo „Tužme se!“, Barák navrhl pozdrav „Nazdar!“, Fügner tykání a oslovování „Bratře“, Mánes namaloval první prapor a skicu prvních krojů.
Cvičení v Sokole bylo zahájeno již v březnu 1862. Od začátku vznikaly mezi dvěma skupinami vedoucích činovníků diskuze o programu nového spolku. Skupina kolem Tyrše a Fügnera dbala hlavně na cvičební náplň, ostatní členové výboru v čele s Thurn-Taxisem prosazovali spíše účast na různých veřejných slavnostech a společenských událostech.
Cvičební program byl již tehdy značně progresivní – kromě cvičení prostných, pořadových a cvičení na nářadí se cvičenci věnovali také disciplínám úpolovým (šerm, vzpírání, zápas, vrh břemenem aj.) a základům atletiky (běhy a skoky). V Sokole byl také bohatý společenský a kulturní život. Konaly se vzdělávací přednášky, hudební vystoupení, divadelní a loutková představení, koncerty, plesy a zábavy.
Rakousko-uherské úřady před válkou činnost Sokola neomezovaly. Všechny veřejné akce a výlety musely sice jednoty předem hlásit u příslušných okresních hejtmanství, ale tak činily všechny spolky, včetně německých. Po vypuknutí války narukovalo mnoho sokolů do armády. V sokolských jednotách zůstali jen starší muži, ženy, dorostenci a žáci. Ústředí ČOS si uvědomovalo, že za podporu monarchii nepřátelským Jihoslovanům se Sokol dostane do hledáčku rakouských úřadů. Svoji loajalitu Rakousku-Uhersku se snažil dát najevo zapůjčením sokoloven pro vojenské lazarety Válečnému pomocnému komitétu, pečováním dámského odboru o raněné vojáky v lazaretech a přípravou mládeže na vojenskou službu. I když došlo 24. listopadu 1915 výnosem rakousko-uherského c. k. ministerstva vnitra k rozpuštění sokolského ústředí ČOS, činnost sokolských jednot jako samostatných právních subjektů pokračovala. Ostražitost monarchie se brzy ukázala jako opodstatněná. Roku 1914 tvořili sokolové ve Francii významnou část české vojenské skupiny Nazdar, která se stala součástí francouzské cizinecké legie. Rota, v níž působil i František Kupka, vybojovala 9. května 1915 památnou bitvu u Arrasu. O klíčovém zastoupení sokolů v československých legiích v Rusku svědčí i to, že v nich byl zaveden sokolský řád a názvosloví, oslovení „bratře“ a sokolský pozdrav „Nazdar“. Do konce války dosáhly československé legie v Rusku, ve Francii a v Itálii počtu téměř sto tisíc mužů. Význam sokolů pro vznik republiky ocenil i prezident T. G. Masaryk: „Bez sokolů by nebyly legie, bez legií by nebylo Československo.“ V den vzniku samostatného československého státu, 28. října 1918, rozhodlo vedení České obce sokolské o vytvoření tzv. Národní stráže. Rodící se republice chyběly mocenské opory, především armáda, protože legionáři, kteří se měli stát jejím základem, se ještě nestačili vrátit do vlasti. Ukončením činnosti Národních stráží úkoly sokolů při zajišťování státní moci neskončily a dobrovolnické pluky Stráže svobody, složené opět převážně ze členů sokolských jednot, se v roce 1919 zapojily do bojů s Maďary na Slovensku.


V období první republiky se Sokol stal opravdu celonárodní organizací. Každý 15. občan byl jeho členem a celkový počet se blížil k milionu. ČOS měla již 52 žup, z toho 6 na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Vrcholila výstavba sokoloven, které vyrostly v téměř každé československé obci. Sokolští sportovci se stali páteří reprezentačních výběrů mladého státu a na jejich konto jde také zisk většiny předválečných československých olympijských medailí. Včetně té první zlaté, kterou získal na OH 1924 v Paříži gymnasta Bedřich Šupčík. Činnost a vliv Sokola se v době mezi válkami ale neomezovaly jen na tělovýchovu – zásadně se podílel na československém dění kulturním, sociálním, ekonomickém a politickém a stal se takřka zástupným symbolem českého národa a samostatného státu.

Významná osobnost Josef Minařík (3. 3. 1874 -10. 4. 1945) v rodinných vzpomínkách
Napsat několik řádků o našem pradědečkovi Josefu Minaříkovi není úplně jednoduché, protože dostupné informace o jeho životě nejsou přesné a známe je pouze z vyprávění našich předků. Současně žijící pamětníci byli v době jeho života dětmi, a tak také jejich vzpomínky nejsou příliš podrobné.
Provozoval pekárnu, tak jako jeho otec, na současné ulici Vážného 10, dříve Havlíčkově, která byla spojena s jeho rodinným domem. Součástí pekárny byl obchod s potravinovým zbožím, kde se mohli zákazníci také občerstvit. Sortiment byl poměrně široký podle dochovaných faktur a účtů. Nakupoval ve všech zemích bývalého Rakouska-Uherska a Německa. Pamětníci ho popisují jako klidného a laskavého člověka, budícího respekt, zřejmě i kvůli jeho mohutné a vysoké postavě. Rovněž je zmiňován jako vlastenec a velký propagátor sokolských myšlenek. Podílel se finančně na výstavbě sokolovny, snad i převodem pozemků pro tuto stavbu.
O jeho vlastenectví by také svědčilo vyprávění pamětníků, kdy se v jeho „nálevně“ občerstvovali němečtí formani, kteří končili svoje rozvozy koňskými povozy. Silně posilněni alkoholickými nápoji se z některých povozníků stali hlasití propagátoři myšlenek německého nacionalismu. Stačilo prý však, když pradědeček významně zvedl obočí, případně praštil svojí obrovskou rukou do stolu, a provokatéři raději sami rychle naskákali na kozlíky a ujížděli se svými povozy zpět do Brna nebo jiných cílů svých cest.

„SILOU LVÍ, VZLETEM SOKOLÍM“ - „NI ZISK NI SLÁVU“
„V ZDRAVÉM TĚLE ZDRAVÝ DUCH“ - „TUŽME SE“
„BUĎTE VĚRNI SOBĚ, PRAVDĚ A SPRAVEDLNOSTI“

Následující řádky jsou psány v době pro nás nepamatující žádnou pandemii, tentokráte způsobenou covidem-19. V této souvislosti vydaná vládní opatření znemožnila naší sokolské jednotě uskutečnit tradiční veřejné oslavy 120. výročí vzniku tohoto prvního občanského spolku v Řečkovicích.
Tomuto po pravdě historickému okamžiku však předcházelo tříleté zkušební období, ve kterém řečkovičtí sokolové v počtu 26 mužů jako samostatný sokolský odbor Tělocvičné jednoty Sokol Královo Pole vykonávali svoji spolkovou činnost. Nejdříve to bylo v hospodě Veselka, později v hostinci Na Dolnici. Starostou tohoto odboru byl na jeho ustavující schůzi, konané dne 25. července 1897, zvolen br. František Kvapil a jeho náměstkem br. Josef Minařík. Po celou dobu tohoto přípravného období žili sokolové bohatým spolkovým životem s postupně narůstající intenzivní snahou o založení samostatné Tělocvičné jednoty Sokol Řečkovice. Dle protokolu se ustavující schůze Tělocvičné jednoty Sokol Řečkovice konala v neděli dne 29. července 1900. Prvním starostou byl zvolen ve svých 26 letech br. Josef Minařík, místostarostou br. Edvard Černohlávek.