Již 15 let žije v naší městské části paní Hana Netrefová, kterou sportovní fanoušci znají z doby, kdy aktivně závodila, jako Hanu Černou. Hana Černá-Netrefová si během své kariéry přivezla z několika mistrovství Evropy a světových univerziád celkem 11 medailí. Startovala na třech olympiádách. Je držitelkou 129 titulů mistryně republiky a překonala 125 československých a českých rekordů. Požádaly jsme usměvavou paní Hanu o rozhovor. Povídaly jsme si o plavání, o její milované Austrálii, ale i o životě v Řečkovicích.
V kolika letech jste začala s plaváním a kdo Vás k tomuto sportu přivedl?
Začínala jsem od malička. Ke sportu mě přivedli rodiče, protože oba sportovali. Maminka závodně plavala a tatínek lyžoval. Vzhledem k tomu, že plavat se v Brně dá, ale za lyžováním se musí odjíždět, padla volba na plavání. Oba sporty však patří k mým srdečním.
Jak vypadaly Vaše plavecké začátky a vzpomenete si na svůj první vyhraný závod?
Rodiče mě dali do kurzu plavání, abych se naučila plavat. Šlo mi to a bavilo mě to. Začínala jsem v pěti letech v základním plavání, pak jsem prošla žákovskou kategorií, v páté třídě jsem nastoupila na sportovní školu na Botanickou, dnešní Sportovní gymnázium Ludvíka Daňka, kde jsem zůstala až do maturity. Po maturitě jsem pokračovala ve středisku vrcholového sportu a začala studovat vysokou školu. Celou dobu jsem byla členkou Komety Brno (dříve Rudé hvězdy Brno). Na úplně první vyhraný závod si nevzpomínám. Zato se mi vybavuje vzpomínka z dětství, z úplných začátků. Na závodech „bazénkových“ dětí jsem získala svoji první medaili, bronzovou. Bylo to na závodech na Lesné a hrdě jsem s ní šla domů😊.
Někdo dostane do vínku talent a jde mu všechno pěkně od ruky, a druhý si musí všechno poctivě oddřít. Do které skupiny jste patřila Vy?
U mě je to od každého něco. Povahou jsem dříč a poctivec. To mi ve sportu nikdy nechybělo, ale úplně bez talentu by to taky nešlo. Avšak některé, hlavně technické věci, jsem musela víc trénovat, víc se na ně zaměřovat, nešly mi samy od sebe. O někom se dá říci, že je „ryba“. Prostě ví, co má ve vodě dělat, jak se pohybovat. Tohle jsem tak úplně v sobě neměla, ale bez dávky sportovního talentu bych se jistě nedostala v plavání tak daleko.
V plaveckých kurzech začínají děti znakem, pak následují prsa, kraul a nakonec se učí motýlka. Který plavecký styl jste měla nejraději a který z nich je technicky nejnáročnější?
Nejraději jsem měla kraul, ten mi šel nejlíp, i když vlastním zaměřením jsem byla „polohovkářka“, což znamená, že musíte umět všechno. Polohový závod se skládá ze všech čtyř plaveckých způsobů, které se plavou v pořadí motýlek, znak, prsa a kraul, a každý úsek zabírá čtvrtinu tratě. Mojí parádní disciplínou byl polohový závod na 400 metrů. Kromě čtyřstovky se plave ještě 200metrová polohovka, v krátkém bazénu se plave navíc i 100metrová trať. Stovka už na mě byla příliš rychlá. Já jsem bývala spíš „středotraťařka“ až vytrvalkyně, 400metrová vzdálenost byla ideální. Pokud bych si měla vybrat ze čtyř plaveckých způsobů, nejlépe mi šel kraul. Znak a motýlka jsem měla zhruba na stejné úrovni a nejhůře jsem plavala prsa. Prsa jsou technicky nejtěžší styl. Rození prsaři kopnou a jedou, my ostatní to museli hodně trénovat . Naopak zase motýlek je náročný fyzicky, proto se ho děti učí plavat až jako poslední. Na rozdíl od ostatních způsobů, které se dají plavat pomalu a volně, na motýlka musíte mít natrénováno.
Za svoji sportovní kariéru jste získala několik bronzových, stříbrných i zlatých medailí. Které si ceníte nejvíc?
Můj největší úspěch kariéry byla zlatá medaile z mistrovství Evropy z roku 1998 ze Sheffieldu. Paradoxně to bylo na pětadvacetimetrovém bazéně, i když raději jsem plavala na delším, 50metrovém. Ale bazén v Sheffieldu patřil mezi mé zamilované. Byla tam úžasně rychlá voda. Vždycky, když jsem tam přijela, plavalo se mi tam dobře. Vítězství jsem získala ve velkém osobním rekordu, překonala tehdejší český rekord. Dokonce i svoji první medaili z Mistrovství Evropy na „dlouhém bazéně“ jsem získala o pět let dříve také v Sheffieldu.
Když se člověk věnuje sportu na vrcholové úrovni, musí si spoustu věcí odříct. Neměla jste někdy chuť s plaváním ze dne na den skončit?
Přiznám se, že ne. Mě plavání bavilo. Já s nadsázkou říkám, že sportovec, který svůj sport miluje a baví ho tréninky, musí být svým způsobem „magor“, aby tohle všechno zvládl a dokázal si vysvětlit, proč to vlastně dělá. Myslím si, že plavání, teď nechci nějak polemizovat s ostatními sporty, patří, co se týká tréninku, k těm nejtěžším. Třeba ta moje dlouhá polohovka, čtyřstovka, trvá necelých pět minut, ale přitom na ni trénujete dvakrát denně po dvou hodinách v bazéně a k tomu ještě hodinu na suchu. Poměr závodu a tréninku je opravdu nesouměřitelný, ale jinak to v plavání nejde. Proto všichni plavci na vrcholové úrovni vstávají brzy ráno, aby v šest skákali do vody, odpoledne mají další fázi, mezitím ještě někam vmáčknou přípravu na suchu. Já ale měla trénování ráda. Neříkám, že jsem se těšila na každý trénink a že jsem nebyla ráda, když skončil, ale nikdy jsem neměla tendence typu „hurá, trenér tady není, tak to ošidíme“. Vždy jsem odplavala všechno. Samozřejmě, že jsem během své kariéry měla určité krize, bez toho to ani nejde. Vždycky jsem to nějak ustála a dostala se z toho ven, silnější a poučenější. Měla jsem obrovské štěstí na trenéra, pana Josefa Nalezeného, kterého jsem potkala v deseti letech a vydrželi jsme to spolu až do konce mé kariéry. Trénovali jsme spolu osmnáct let, a od vztahu dítě a trenér jsme lety přešli do rovnocenného vztahu trenér a závodník. I to mělo vliv na to, že jsme vše společně ustáli.